Zvuky Prahy / Sounds of Prague

terénní nahrávky, zvukové umění, rádio, zvukové procházky
field recordings, sound art, radio, sound walks

Smíchovské nádraží

Autor: milos (Miloš Vojtěchov...)
Odesláno: 2008-08-13
Nahráno: 2008-08-11
Práva: Creative Commons Licence
Stáhnout: 080811181329.mp3

Smíchovské nádraží patří spolu se Severním nástupištěm a Železničním mostem hluboko do mé dětské psychogeografie Prahy 50. a 60 let. Okna pokoje, kde jsem usínal a budil se prvních 17 letech svého života, mířila totiž ke dráze pod tajemným vrchem Pavák. Proto je moje zvuková Praha spojena se zmnoženými hlasy drážních tajných kodů, rozléhajících se z dalekých ampliónů, s tesklivým troubením parních lokomotiv a echem nárazníků posunovaných vagónů. Podle dějepisu bylo zašpiněné a donedávna sazemi čpící nádraží na Smíchově slavnostně otevřeno v roce 1862. Sloužilo jako konečná stanice České západní dráhy z Plzně do Prahy. Nádraží se jmenovalo původně "Praha (Česká západní dráha)". V roce 1872 se do stanice napojila trať Buštěhradské dráhy z Hostivic, vedoucí dodnes nahoru na skály přes Cibulku. Tehdy byla dokončena také Pražská spojovací dráha, vedoucí přes vltavský železniční most a Vyšehradské nádraží k Hlavnímu nádraží a k Hrabovce. Dráha se až do roku 1888 používala pro nákladní dopravu a v roce 1873 byla uvedena do provozu Pražsko-duchcovská dráha z Berouna přes Rudnou. Od roku 1895 to bylo prostě "Smíchov", v letech 1909 až 1920 pak "Smíchov státní nádraží", nebo "nádraží Západní dráhy", krátce "Západní nádraží". Nedaleko původní budovy z 19. století v letech 1953 až 1956 navrhli architekti Jan Zázvorka a Ladislav Žák novou stavbu. Fascinující je pro mne výzdoba odbavovací haly-budovatelská freska od zasloužilého umělce pana Richarda Wiesnera. Je koncipována jako čtvero ročních období, symbolizované jakýmsi alegorickým divadelním průvodem šrafovaných urostlých postav rolníků, dělníků a pracující inteligence. Nevím jestli ikonograficky korektně, ale selky na Wiesnerově fresce se mi spojují s bronzovou sochou vesničanky, krájející bochník chleba v luxusním interiéru bistra a restaurace U Pelikána na Příkopech. Nádraží má dnes (stejně jako kdysi) ošuntělou a poněkud tísnivou atmosféru, zvlášť večer a v zimě. V hale je mevyhnutelně herna, kde zrovna gamblovala skupinka holandských chlapíků.